Po oznámení diagnózy

Ještě než se rozepíšu o dietě, pohybovém režimu apod., chtěla bych se věnovat tomu, co se v nás děje po oznámení diagnózy.  Lékařka Elizabeth Kübler-Rossová ve své knize O životě a umírání popsala 5 fází smutku, které prožíváme po rozchodu, po ztrátě blízkého člověka, ale i když se dozvíme špatnou zprávu. Ty fáze jsou popírání, vztek, smlouvání, deprese a smíření.

Když jsem onemocněla poprvé, má fáze popírání trvala celých sedm měsíců. Diagnózu mi lékař sdělil dost nešetrně, možná s tím pak souviselo, že jsem si nechtěla připustit, jak to je vážné. Nevím. Faktem je, že jsem lékaře najednou viděla jako nepřátele a odmítla jsem se nechat jimi léčit. Roli asi hrálo i to, že jsem byla zvyklá o všem si rozhodovat sama a že jsem jako lékařka obvykle seděla na druhé straně stolu. A najednou tohle.

Zažívala jsem šok, směs strachu a vzteku.  Zlobila jsem se na doktory i na sebe. Pronásledovala mě otázka „Co jsem udělala špatně?“. Viníky jsem hledala i ve svém okolí. Je pravda, že taková zpráva vám protřídí přátele. Někteří se stáhnou. Možná neví, jak s vámi jednat nebo se bojí setkání se smrtelností. Zůstanou ti, kteří jsou potom oporou.

Radila bych v tuto chvíli nedělat unáhlená rozhodnutí a nevěřit úplně tomu, co si sami myslíte, může to být značně zkreslené stresovou reakcí. Máte právo na názor dalšího lékaře, někdy je dobré si s sebou vzít na vyšetření rodinného příslušníka nebo kamaráda. Nebojte se navštívit psychologa, možná si i nechat předepsat přechodně léky na uklidnění.

Mně osobně pomohla kamarádka, která mi dohodla konzultaci u jiné lékařky a doslova mě vzala za ruku a na vyšetření dovedla. Jediná z mého okolí odhadla, že jsem v šoku a neschopna se rozhodovat. Nakonec jsem po tomto vyšetření změnila kliniku, kde jsem se léčila, a byl to velmi dobrý krok.

Fáze deprese je náročná. Nastává, když člověku dojde, že situace je vážná a přijde pocit, že nic nemá cenu. A přitom jsou před vámi náročné terapie. Často se přidají problémy v osobních vztazích. Někteří partneři to prostě nedají. Vaše děti přepadne strach, co bude s nimi, když to nedopadne dobře.

Já jsem nejprve dělala, jako by se nic nedělo, a pak se to vše sesypalo. Přepadl mě strach, měla jsem záchvaty pláče, paniky. Vleklou depresi. Z dnešního pohledu bych sama sobě i poradila vyhledat v takové situaci odbornou pomoc, psychologa nebo psychiatra. Není na tom nic špatného. Já jsem takovou pomoc vyhledala, až když se mi nemoc vrátila a procházela jsem náročnou chemoterapií. Jsem své psycholožce nesmírně vděčná, provázela mě několik let.

Podpora na úrovni emocionální, duševní i duchovní je velmi důležitá i pro léčbu samotnou. Psycholog vám opravdu může pomoci. Někdy pomůže duchovní vedení, pokud jste věřící. Dodnes vzpomínám na kněze z nemocnice, kde jsem byla na operaci. Večer před operací mi nabídli konzultaci s ním. Přes hodinu si se mnou povídal, vyslechnul mě a uklidnil. Důležitou oporou jsou přátele, aspoň v mém případě to tak je. Samozřejmě i rodina, ale vaši nejbližší lidé mohou být taky v šoku a bezradní. Často i oni potřebují podporu.  

Nebojte se svěřit se, popovídat si s někým, kdo má s těmito situacemi zkušenosti. Nebojte si říci o pomoc. Já jsem s tím měla problém a stále se to učím. S láskou a vděkem vzpomínám na lékaře na klinice v Německu, netajil se tím, že situace je vážná, ale všechno jsme probrali, nastínil mi, jaké jsou možnosti, otevřel mi oči. Vždy je co dělat, vždy je šance.  Tam jsem získala zpět naději a perspektivu.

Ta klinika se zaměřovala na netradiční postupy v onkologii pro pacienty s pokročilou rakovinou a duševní stav pacienta pro ně byl velmi důležitý.

Ve fázi smíření mi došlo, že situace je vážná, že jsem smrtelná bytost a můj život možná brzy skončí. Byla v tom úleva pochopení a začínajícího přijetí. To ale neznamená, že se mi nevracely strachy a nejistoty. Tady bych opět zmínila knihu Carla Simontona Návrat ke zdraví. Učil mě pracovat s celou situací. Tenhle lékař – radiolog byl jedním z prvních, kteří si uvědomovali nutnost pracovat s pacienty s rakovinou na všech úrovních.

Naučila jsem se žít s nejistotou, protože takový je život nejen pro nemocného člověka. Po prožití vážné nemoci si to člověk jen více uvědomuje.

23 komentářů u „Po oznámení diagnózy“

Napsat komentář

85 + = 94