Rakovinu jsem měla několikrát, ale je to pořád jedna nemoc

V roce 2006, bylo to na jaře, jsem si nahmatala malou bulku v pravém prsu. Takové malé zrnko, ale přišlo mi, že tam nějak nepatří. Pár měsíců mi ale trvalo, než jsem se objednala na vyšetření, přes svého gynekologa. Udělali mi mamografii a řekli, že to je v pořádku a že mám přijít na kontrolu za rok.

To mě ukonejšilo, přestala jsem se o to starat. Asi za půl roku jsem si všimla, že to trochu narostlo, z hrášku byla asi centimetrová hrudka. Měla jsem ale tenkrát hodně práce, dcera onemocněla mononukleózou a návštěvu lékaře jsem zase odkládala. Na další vyšetření jsem se tak dostala až za deset měsíců po prvním vyšetření mamografem.

Vyšetřující lékařka mi znepokojeně sdělila, že to je pravděpodobně karcinom, a poslala mě za specialitou, onkologickým chirurgem. Ten mi řekl, že to vypadá na centrální tumor a je to na odebrání celého prsu. Že to přežiju a vše bude fajn, jen holt přijdu o to prso.

V té době tohle byl tohle jeden z obvyklých postupů. Později se začalo víc dbát o zachování alespoň části prsu (a před operací se nádor zmenšuje pomocí chemoterapie).

Takto sdělená diagnóza i návrh léčby mě šokovaly. Bylo mi čtyřicet a nemohla jsem se k takovému kroku odhodlat. Zpětně si myslím, že na mé další rozhodování měl vliv šok a ztráta důvěry po nešetrném přístupu. S lékařem jsem se rozloučila a řekla jsem si, že se zkusím vyléčit sama a alternativně. Od září do června jsem pak nenavštívila žádné běžné medicínské zařízení. Chodila jsem k léčiteli, držela dietu, brala homeopatika, vitamíny.

Zpočátku se bulka nezvětšovala, pak ale postupně narůstala a po osmi měsících jsem si nahmatala uzlinu v podpaždí. A to jsem věděla, že není dobré.

Zavolala jsem kamarádce lékařce o radu a pomoc. Objednala mě na vyšetření ke svému známému chirurgovi. Ten mě vyšetřil a poslal na onkologii v rámci stejné nemocnice.

Z toho, co mi řekli, jsem vyhodnotila, že odebrání celého prsu je nejbezpečnější cesta. Nabídli mi chemoterapii, která by nejdřív nádor zmenšila, ale odmítla jsem to. Zčásti proto, že jsem jako doktorka věděla o negativních účincích, a zčásti prostě proto, že jsem měla strach.

Na operaci jsem šla v říjnu 2008. Poté následovala mírnější chemoterapie. Tu jsem nedokončila, bylo mi při ní strašně špatně a můj organismus léčbu špatně snášel.

Na doporučení kamarádky jsem na začátku roku 2009 odjela na kliniku v Německu, kde jsem strávila několik týdnů.  Nabízejí komplexní program pro pacienty, kteří nesnášejí klasickou léčbu nebo jim už nezabírá. Podávají nízkodávkové chemoterapie, léčí tam hypertermií, aplikují terapie horečkou, podpůrné infuze, rehabilitace i psychoterapii.

Moje onkoložka o tom věděla, na kontroly jsem chodila. Bohužel ale na podzim v roce 2009 mi objevili ložisko v jizvě.  Rozhodla jsem se, že se půjdu poradit ještě jinam. Pod tlakem od kamarádky, musím říct. Přátelé vám mohou zachránit život. Objednala mě na specializované pracoviště zaměřené na rakovinu prsu k primářce Mirce Skovajsové. A šla se mnou.

A tady jsem zůstala v péči. Ujala se mě vedoucí lékařka MUDr. Koževnikovová, dodnes k ní chodím.

Nastoupila jsem na klasické chemoterapie. Z jizvy se nález rozšířil do uzlin v podpaží, měla jsem oteklou celou paži a bolesti. Něco se ve mně zlomilo a chemoterapii jsem vnitřně přijala jako nutnost, což má pak samozřejmě na průběh léčby pozitivní vliv. Od ledna do května 2010 jsem tak každý týden docházela na infuze. Následovalo šest let hormonální léčby. Při jednom z vyšetření vzniklo podezření na metastázy v kostech. Nález ale ustoupil. I laboratorní hodnoty se normalizovaly.

Dostala jsem maximální možnou onkologickou léčbu, která organismus samozřejmě zároveň velmi vyčerpávala. Snažila jsem se to celou dobu vyvažovat životosprávou a celostním přístupem k péči o sebe.

Vše bylo několik let v pořádku.  Začala jsem pracovat na plný úvazek.

Po sedmi letech se mi nemoc vrátila. Bylo to ve stresovém období, mezitím jsem se rozvedla, těžce mi onemocněl otec, hodně jsem pracovala…

Začalo to tak, že mě na jaře 2017 začaly bolet záda. Měla jsem ale už před tím dvě vyhřezlé plotýnky, a tak si lékaři mysleli, že to je od toho. Na vyšetřeních se nic nenašlo. Bolesti se zhoršovaly, až jsem kvůli nim nemohla spát. Chodila jsem na rehabilitace, ale nepomáhalo to.

Bolesti ale nepřestaly a začala jsem špatně chodit. Nevěděla jsem co, dál, a zařídila jsem si pobyt na lůžkovém rehabilitačním oddělení. To byl šťastný krok. Primářovi se předchozí diagnózy – bolest od vyhřezlé plotýnky, případně psychosomatického původu – nezdály a poslal mě na vyšetření na neurologii s podezřením na atypickou infekci. Tam provedli odběr mozkomíšního moku a zjistili, že v něm plavou nádorové buňky.

Další vyšetření odhalilo, že mám ztluštělé meningeální blány v oblasti bederní páteře. (Meningeální blány jsou ochranné membrány pokrývající mozek a míchu, říká se jim také mozkomíšní pleny), nová diagnóza tedy zněla „metastatický proces na meningeálních blanách v oblasti bederní páteře“.

Na doporučení onkologické kliniky v nemocnici jsem byla odeslána k symptomatické léčbě na svou původní onkologii. Symptomatická léčba znamená, že už se nedá nic moc dělat, neexistuje žádná léčba, jen se tlumí příznaky.

Prognóza byla zkrátka velmi špatná. To bylo v září 2017. Už jsem chodila jen s velkými obtížemi, ztrácela jsem rovnováhu. Měla jsem velké bolesti. Dostala jsem od své onkoložky nakonec i hormonální léčbu, byla přesvědčena, že to stojí za to zkusit. K tomu jsem brala vysoké dávky kortikoidů, léky na bolest, ale i antidepresiva a léky na spaní.

Taky jsem si našla další kliniku v Německu. Nabízela možnost experimentální chemoterapie, které by u tohoto nálezu mohly účinkovat. Klasické chemoterapie se v tomto případě nepodávají. Dostávala jsem tam také infuze vysokých dávek vitamínu C a další infuze na  podporu imunity. Také se tam léčilo hypertermií. Na klinice jsem byla celkem čtyřikrát, vždy na týdenním pobytu a několikrát mi poslali léky do Česka. Našla jsem zdravotnické zařízení, kde mi infuze podali.

A důležité bylo i to, že mi tam dodali víru, že ač je situace velmi vážná, je možně něco dělat. K rakovině tam přistupují komplexně. U nás bohužel taková klinika neexistuje.

Kromě toho všeho jsem si nasadila režim potravinových doplňků podle protokolu, který mi doporučili v Německu (přípravky na odkyselení organismu, omega kyseliny, vitamíny, antioxidanty). Snažila jsem se aspoň trochu hýbat a chodit, někdy třeba i jen dvakrát obejít svou malou zahrádku, s oporou berlí.

Prožila jsem velmi krušný rok, ale můj stav se pomalu začal zlepšovat. Těžko říct, čemu to přičítat, nejspíše kombinaci všeho. Nálezy se pomalu stahovaly. Poslední chemoterapie jsem měla v říjnu 2018. Začala jsem chodit bez hůlek, řídit auto.

V lednu 2019 jsem začala chodit cvičit s trenérkou, byla jsem víc a víc aktivní. Chůze mi šla snadněji, pomalu jsem vysazovala kortikoidy a celkový otok organismu se tím zmenšoval.

Někdy v létě 2019 jsem začala opatrně jezdit na koni. Na podzim 2019 jsem přestala brát léky proti bolesti. Morfin mě provázel celé ty dva roky.

Jako dřív se ještě necítím, jsem stále dost unavená, zůstalo mi brnění nohou. Chodím ale už dobře, vrátila se mi dost podstatná část energie i samostatnosti. A zatím jsem zcela bez nálezu.

Napsat komentář

55 − 50 =